Východní Němci již nemigrují za lepším životem na západ
Již je tomu více jak čtvrt století, co se můj na východě Německa narodivší se otec vydal těsně po pádu komunistického režimu do západního Berlína. Jednou z jeho prvních zastávek se tehdy stal obrovský obchod s hudebními deskami a jedním z nejvýraznějších zážitků pak, když si mohl poprvé v životě veřejně a legálně pustit „Stouny“. Od té doby jeho kroky následovaly řady východních Němců a dlužno dodat, že většina z nich se do, komunistickým režimem do té doby přísně zapovězené západní části své rodné země, vydala nejen, aby si rozšířili své kulturní obzory.
Ekonomická propast mezi kapitalistickým západem a postkomunistickým východem byla na začátku devadesátých let natolik hluboká, že se statisíce východních Němců rozhodlo opustit své domovy na východě a začít znovu tam, kde již několik desítek let existovalo fungující tržní hospodářství. Tento do značné míry pochopitelný trend pak pokračoval více jak dvacet let. Po více jak dvě desetiletí od pádu železné opony se nezanedbatelné množství Němců žijících na východě rok co rok stěhuje s vidinou vyššího životního standardu do bývalé SRN.
A nyní? Dle, Spolkovou vládou nedávno zveřejněných, demografických výzkumů, je to po více jak dvaceti letech poprvé, co se východní Němci již ve větší míře nestěhují na západ Německa. Poprvé od otevření společné hranice je odliv německého obyvatelstva z východní části země kompenzován Němci, kteří se naopak na východ stěhují ze západu. To, co někteří vnímají jako předzvěst světlejší budoucnosti a ekonomického zotavení bývalé NDR, však jiní berou se značnou rezervou a skepsí. Přes lehce optimistické vyznění výše zmíněného totiž není žádným tajemstvím, že si i nyní, v době, kdy již pojem „pád Berlínské zdi“ zdomácněl v učebnicích historie, východní část Německa stále nese své postkomunistické stigma a to minimálně v podobě hospodářství, které svou výkonností sotva sekunduje západní části této dříve násilně roztržené země.